Psychická (ne)pohoda v době sucha a co s tím

Výzva psychologům a terapeutům v době sucha a změny klimatu

„Mám strach z budoucnosti bez vody“, svěřila se mi nedávno blízká kamarádka. A rozhodně není sama. Podle aktuálního průzkumu od agentury Median považuje 85% lidí za největší hrozbu sucho a další projevy klimatických změn. Češi se toho bojí víc než virové nákazy nebo ekonomické recese. Výsledek průzkumu překvapil i ředitele Medianu Přemysla Čecha.

Proč se lidé tolik bojí sucha a následků změn klimatu, když současné pandemii věnují média nesrovnatelně více pozornosti než stavu naší krajiny? Možná proto, že prohlubující se sucho a postupující změnu klimatu zažíváme všichni na vlastní kůži, ať už o tom čteme v novinách nebo ne. Tak, jak nám rok od roku stále méně prší a sněží, vymírá hmyz a lesy se kácí ve velkém, stoupá množství lidí, na které tento stav emocionálně doléhá. Ještě v roce 2017 znepokojovaly environmentální hrozby 38 procent lidí, o rok později to bylo již 52 procent lidí a dnes jsme na oněch ohromných 85 procentech.

Co tito lidé prožívají?

Na konkrétní prožitky se tyto průzkumy neptají. Nicméně protože pracuji s lidmi, na které doléhá environmentální úzkost, mám docela dobrou představu, co část z těchto lidí prožívá. Strach o budoucnost svou i svých dětí, hluboký smutek z devastace přírody, vztek na společnost, že na současnou krizi adekvátně nereaguje, pocity viny, že k tomuto stavu také svým způsobem života přispívám nebo že zkrátka nedělám dost. Zastřešující emocí je bezmoc, pocit, že není v mé osobní moci neradostné vyhlídky do budoucna zvrátit. „Mám pocit, že celá společnost pluje na Titanicu, jenže zatímco lidé v podpalubí už se topí, na palubě stále probíhá bezstarostné veselí“, metaforicky popisoval své prožitky jeden můj klient.

Americká psychologická asociace mluví v této souvislosti o tzv. pre-traumatické stresové poruše. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Změnu klimatu nemáme pod svojí osobní kontrolou, postupuje značným tempem a její důsledky jsou nepředvídatelné. Alarmující prognózy vědců, stále vyšší koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a pokračující zanedbávání péče o českou krajinu příliš důvodů k naději nedávají. Tváří tvář klimatické krizi je těžké zůstat v klidu.

Řada lidí zažívá problémy se spánkem, úzkosti a ztrátu smyslu. Kdybyste si mysleli, to se to týká jen pár zapálených ekoaktivistů, mýlíte se. Často se na mě s velkou tíhou obracejí umělci, novináři, právníci, studenti… „Byla jsem zvyklá trávit celé léto na chalupě. Najednou mi ale vyschla studna a když z kohoutku nevytekla ani kapka už tři týdny, převálcoval mě strach. Bez vody se přece neobejdeme“, popisovala jedna paní na mém semináři, povoláním marketingová specialistka.

Je zjevné, že potřebnost péče o náš svět, vnější i ten vnitřní, bude nabývat v době globálních výzev na intenzitě. Změna klimatu a její dopady na psychické zdraví lidí budou stále výraznější téma. A zároveň, jak víme, každá krize je i příležitost. Bilancovat, přehodnocovat priority, měnit zažitá paradigmata.

Jak se můžeme zapojit my terapeuti a psychologové?

Západní psychologie se dlouhá léta soustředila zejména na nitro člověka, za duševními problémy hledala individuální patologii, problémy vnějšího světa nebrala příliš v potaz. „Když jsem otevřela téma klimatu na terapii, nesetkala jsem se s pochopením.“, svěřovala se ona paní na semináři.

Nicméně věřím, že přístup psychologů se pomalu mění. S nadšením pozoruji, s jakou energií se psychologická a terapeutická obec zapojily do pomoci lidem v situaci okolo Covid-19. Během tří týdnů se vydaly desítky manuálů pro psychickou podporu, otevřely se krizové linky, mluví se o prevenci traumatu. Do boje s následky environmentální krize na psychické zdraví lidí se potřebujeme vrhnout se stejnou energií. Nebo ještě lépe, zapojit se přímo do prevence. Inspirovat se můžeme v zahraničí, kde se již podobné iniciativy rozjely – například Americká psychologická asociace má speciální web pouze na toto téma. Také pod záštitou vedení této organizace vyšel tento manifest, ke kterému se oficiálně přidaly přední psychologické organizace z více než 40 zemí světa.

1.) Zkoumejme, upozorňujme a angažujme se ve veřejném prostoru

V prestižním časopise Nature již bylo publikováno několik výzkumů na téma, jaký má degradace přírody vliv na psychiku člověka. Třeba tento nebo tento. S ohledem na jejich výsledky je třeba upozorňovat na traumatický potenciál, který změny na životním prostředí přináší. Jako užitečné vnímám tyto dopady dále vědecky zkoumat. Můžeme také požadovat okamžitou akci v oblasti ochrany klimatu a životního prostředí, třeba jako britští psychologové v této petici.

2.) Pomáhejme komunikovat environmentální témata tak, aby byly slyšeny

Můžeme využít našich znalostí a dovedností z oblasti psychologie, abychom pomohli environmentální témata ve veřejném prostoru náležitě komunikovat. O změně klimatu, ztrátě biodiverzity a nešetrném hospodaření s krajinou se ví desítky let, ale předkládat vědecká fakta nestačí. Je třeba jimi náležitě emočně doprovázet a pracovat s obrannými mechanismy, které se v nás tváří tvář existenciálnímu ohrožení automaticky spouští. Nešiřme paniku, nýbrž předkládejme fakta a nabízejme řešení. V tomto již odvádí skvělou práci například ekopsycholog Jan Krajhanzl z Masarykovy Univerzity nebo nově i psychologové z Green Dock.

3.) Nabízejme emocionální podporu

Současná doba je plná výzev a nejistot, které se stávají součástí terapeutického pole. Mám za to, že již není možné je nadále ignorovat a tvářit se, že veškeré úzkosti pramení zevnitř a že environmentální žal je pouhá projekce vnitřních nevyřešených témat. Pevně věřím, že všechno v našich životech je propojené a prostředí, ve kterém žijeme, má na nás vliv stejně jako my na něj. Proslulá psychoanalytička Nancy McWilliams výborně zreflektovala naší roli v době koronaviru: „Domnívám se, že vše, co můžeme dělat jako terapeuti, je být upřímní ohledně toho, jak emocionálně obtížné věci právě teď jsou. Hlavním komfortem, který můžeme pacientům nabídnout, je intimní spojení s někým, kdo se vyhýbá defenzivním zkreslením děsivé, bolestné reality.“ Úlohu psychoterapie ohledně změny klimatu vnímám úplně stejně. Nepopírejme, že situace je vážná. Pojďme využít to, co umíme. Dát lidem naší plnou přítomnost, pocit pochopení a obyčejné lidské sounáležitosti, protože my terapeuti nežijeme na jiné, lepší planetě. Jakkoliv se nás mohou tyto problémy také bytostně dotýkat, stále můžeme lidem poskytovat přijetí, pomáhat kotvit se v přítomnosti a provázet je při hledání smyslu a naděje.

Prostor pro naději

A když už jsme u té naděje: během současné epidemie jsme zažívali nebývalou vlnu spolupráce, solidarity a kreativity. Když se takto spojíme – a to nejen terapeuti a psychologové, ale všichni, komu není další vývoj lhostejný- i v otázkách životního prostředí, jakákoliv řešení se budou hledat snadněji. A i kdyby se to nedařilo, připomeňme si slova Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Článek byl s mým souhlasem publikován též v deníku Ekolist.cz zde

Další odkazy:

Pokud vás zajímá více o tématu environmentálního žalu a úzkosti, můžete si přečíst například tyto rozhovory se mnou:

Add Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *