Pět stádií klimatického žalu

„Když slyším o globálním oteplování, otevírá se mi kudla v kapse! Je to všechno jen smyšlený konstrukt!“, rozčílil se nedávno jeden pán na mém workshopu. Jiná paní zase mluvila o tom, jak zvažuje, jestli do tohoto světa vůbec přivést dítě. Budoucnost pro ní vypadá černě a když to na ní dolehne, nevidí z této černoty cestu ven. Další účastník s námi pak sdílel svůj plán, jak využít moderní technologie k řešení tohoto problému.

Proč tolik různých – a často emočně nabitých- reakcí na jedno a totéž téma?

Tuto otázku si pokládal i klimatolog Steve Running. Tento vědec, jehož tým obdržel v roce 2007 Nobelovu cenu, často přednášel o tom, jaké důsledky má klimatická změna pro životy lidí. Mluvil o nejnovějších vědeckých studiích a byl zaskočen velkou škálou emocí, se kterými se na svých přednáškách potkával. Někdy pozoroval lidi, jak jimi lomcuje vztek, jindy se mu posluchači svěřovali, že je přemáhají pocity úzkosti a deprese.

Těmto rozdílným reakcím lépe porozuměl, když narazil na model psycholožky Elisabeth Kubler Rossové. Ta popsala ve své práci proces, kterým procházejí pozůstalí nebo lidé, kteří se právě dozvěděli, že mají nějakou nevyléčitelnou nemoc. Svojí práci pojmenovala Pět fází smutku a profesor Running si uvědomil, že mezi reakcí na zprávu o těžké nemoci či umírání a reakcí na zprávy o klimatické změně existuje paralela a že lidé prožívají obdobné pocity. Vypracoval tedy koncept tzv. Pěti stádií klimatického žalu. Ten popisuje, jakým procesem mohou procházet lidé v reakci na zprávy o klimatické změně.

1. Popření

Popření má svůj psychologický význam, funguje jako obrana a může trvat dost dlouho.

V praxi to vypadá tak, že tito lidé nevěří tomu, že se planeta otepluje a pokud klimatickou změnu připouští, pak tvrdí, že na ní lidská činnost nemá žádný vliv. Odkazují na to, že nějaké změny v teplotách tu byly vždy a že můžeme zachovat satus quo. V České Republice tuto fázi dlouho reprezentoval náš exprezident Klaus se svou knihou Modrá, nikoliv zelená planeta. I ten však v roce 2017 přiznal, že „Spor o globální oteplování patří minulosti, prohráli jsme.“ Je otázka, jestli původní Klausova tvrzení byla jeho osobní psychická obrana nebo spíše vědomá manipulace s fakty na základě jeho komerčních zájmů. Každopádně však svými názory ovlivnil nemalou část české veřejnosti a dozvuky jeho argumentů znějí ve společenské debatě dodnes.

2. Vztek

V této fázi mají hlavní slovo hněv a agrese. Lidé v této fázi lze zařadit do dvou kategorií.

Jedna skupina jsou lidé, kteří chtějí bránit svůj – mnohdy pracně vydobytý- životní styl. „Přece se nevrátíme zpátky na stromy!“, oponují poněkud extrémně, jako kdyby neexistovala jiná řešení. Ekology nálepkují jako ekoteroristy a nadávají na Evropskou Unii, že nám chce diktovat, jakými smíme jezdit auty.

Druhá skupina jsou environmentálně angažovaní lidé. Na některé z nich dolehne po čase ohromná frustrace. Věnují hodně času a energie tomu, aby pomohli environmentální krizi odvrátit a často se musí vyrovnávat s faktem, že narážejí na nezájem, odmítání či nepochopení ostatních. Někdy pak reagují se hněvem a jejich komunikace témat ochrany životního prostředí se může stát kontraproduktivní.

Vztek a smutek jsou často dvě strany téže mince a úzce souvisí s pocitem bezmoci. To, jestli budou u daného člověka převažovat pocity zlosti nebo smutku je ovlivněno zejména jeho vlastním osobnostním nastavením. Může se stát, že ti, kteří špatně snášejí svojí zranitelnost, reagují spíše se vztekem, protože si pak připadají silnější – a naopak ti, kteří mají tendenci se konfliktům vyhýbat, často se raději stáhnou do sebe a přeskočí do čtvrté fáze.

3. Smlouvání

Lidé se tak trochu vrací zpět do popření. Zcela ignorují negativní zprávy a upínají se na ty pozitivní nebo převrací zprávy o důsledcích změny klimatu v něco pozitivního. „Konečně bude v Anglii tepleji a budeme zde moci pěstovat vinnou révu!“, jásali naši západní sousedé.

U nás často slýchávám „Aspoň ušetříme za topení, když bude tepleji“, případně se lidé radují z dlouhého babího léta a brzkého nástupu jara s tím, že to globální oteplování je vlastně docela fajn.

 

4. Deprese

Na řadu lidí dolehne pocit bezvýchodnosti celé situace. Uvědomují si bezprecedentní rychlost klimatické změny a neustále stoupající množství skleníkových plynů, které navzdory varování vědců vypouštíme do atmosféry.

Lidé v této fázi už nevěří, že by se podařilo environmentální krizi zastavit či zvrátit. Nechají se těmito pocity a myšlenkami na černou budoucnost zavalit – a je pro ně těžké tyto pocity zpracovat a zvládnout. Můžou se dostavit poruchy spánku či myšlenky na sebevraždu. Jedna paní se mnou sdílela, že kdykoliv vidí venku svítit slunce, přemůže jí úzkost. Slunce se pro ní staly symbolem změny klimatu a ona ho začala v podstatě nenávidět.

Možná právě tato reakce je příčinou fenoménu, o kterém referovali vědci v časopise Nature. V posledních letech se v souvislosti s rostoucími teplotami zásadně zvyšuje počet sebevražd napříč USA a Mexikem.

5. Smíření

Smíření jako poslední fáze je stav, kdy lidé v klidu přijímají realitu a na základě dostupných faktů hledají možnosti k řešení. Výstižně to popsal Erik Tabery v úvodníku Respektu. „Nejde o to panikařit, vyvolávat apokalyptické vize, ale snižovat možná rizika. A když už i vláda ví, že nejdůležitějším tématem je boj s klimatickou změnou, měla by začít něco podnikat.“ 

Jako součást smíření vnímám také přijetí nejistoty ohledně budoucnosti jako nezbytné součásti naší existence. Budoucnost je zkrátka vždy nejistá. A nejlepší způsob, jak jí ovlivnit, je účastnit se na jejím spoluvytváření.

Každý jsme jedinečný

Nehledě na výše uvedený proces je dobré si uvědomit, že se zprávami o klimatu se každý vyrovnává svým vlastním způsobem a reakce každého člověka jsou stejně jedinečné jako osoba, která je prožívá. Velký vliv zde hraje naše vlastní osobnostní nastavení a psychická odolnost. Ta se se může navíc proměňovat v čase. Pokud čelíme i dalším životním či psychickým výzvám, může nás to zkrátka celé více semlít.

Stejně jako u osobního žalu, ne všichni si musí projít všemi fázemi a ne u každého probíhají ve stejném pořadí. Někdy například lidé skočí z popření rovnou do deprese a poměrně časté je vracení se z jedné fáze zpět do té předchozí. I lidé, kteří dosáhnou smíření, mají stavy, kdy se vrátí zpět a dolehne na ně pocit, že jsme náš boj už úplně prohráli. Jak přiznává profesor Running, i on má takové dny.

V čem nám to pomůže?

Ačkoli se jedná o určitou schématizaci a je třeba k ní přistupovat s odstupem, po nahlédnutí tohoto procesu se lidem může ulevit. Legitimizují se jejich pocity a celý proces se pro ně stává přehlednější a srozumitelnější. Zkrátka pochopí, co se s nimi vlastně děje. Pomáhá i vědomí, že nejde o bludný kruh a že je z toho cesta ven. S jednotlivými fázemi a jejich specifiky pracují též lidé, kteří působí v oblasti osvěty a komunikace environmentálních témat.

V tomto příspěvku jsem mluvila o podobnostech klimatického – či obecně environmentálního- žalu s truchlením nad nějakou osobní ztrátou, třeba smrtí někoho blízkého. Příště s vámi posdílím, jaké v těchto dvou procesech spatřuji rozdíly. 

Add Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *